Dramaťák ve škole

 Dokážete si představit, že ve společenské místnosti školy potkáte domorodé kmeny, jak tančí rituální tanec okolo ohně? Také stroj „Robotron“ plný živých součástek nebo snad vichřici a průtrž mračen? Těžko, že…

     Věřte nebo ne, mluvím pravdu pravdoucí. To vše a mnohé jiné se odehrává každou středu na kroužku dramatické výchovy na ZŠ Mohylová v Praze. Mnozí z Vás se jistě ptají, co že se vlastně na dramaťáku děje.
     Mnoho z nás má představu, že na dramaťáku se prostě zkouší divadlo. A mnoho z nás se toho zalekne. Přece se nebudu (já nebo mé dítě) někde před všemi předvádět, já se budu stydět, myslíme si. Ale pozor, opak je pravdou. Zkušení lektoři vědí, že pro dětský dramaťák je takto vedená lekce naprosto nevhodná. Až si dále přečtete, k čemu vlastně dramaťák je, pochopíte, že každá činnost je připravena tak, aby neublížila. Nikdo není nucen předvádět se sám před ostatními. Činnosti jsou vedeny tak, že se hraje „na něco“ nebo „jako“. To znamená, že dítě ve fiktivních situacích používá a získává reálné zkušenosti a obohacuje tak sebe sama.
     Pokud chceme konkrétní příklad, pojďme si popsat ve zkratce imaginární lekci věnovanou šikaně, na které si přiblížíme výše popsanou teorii. Děti procházejí příběhem o chlapci, který se přestěhoval z vesnice do města.Ve škole se dostává do kolektivu, který ho šikanuje. Během imaginace (leží na zemi se zavřenýma očima a lektor tichým hlasem vede jejich představivost) si představují, jak chlapec prochází novou cizí velkou školou…, tvoří ve skupinách živé obrazy na téma, co ho v nové škole potkalo, jak se zachovaly děti z jeho třídy…, zvukem vyjadřují jeho pocity…, v komunitním kruhu vedou diskusi o tom, co by měl udělat, vše zakončují diskusí ve skupinách a společným rozhodnutím o nejlepším řešení.
     Děti jsou celou dobu ve skupinách, to znamená, že nemusejí stát samy tváří v tvář ostatním. Hrají si na kolektiv, ve kterém je někdo šikanován, tím je ošetřeno, že nejsou samy za sebe, aby jim činnosti neublížily. Ve fiktivní situaci (šikana v mém okolí) si na věc utvářejí svůj názor, ten obhajují nebo musejí ustoupit, získávají praktické zkušenosti, které mohou ve svém životě kdykoli použít.
     Dramatická výchova patří mezi estetické výchovy (jako např. výtvarka nebo hudebka). Využívá divadelní metody (živý obraz, scénka, hra v roli, improvizace, ale také obyčejný pohyb po prostoru nebo způsob artikulace atd.) k osobnostnímu a sociálnímu rozvoji. To znamená k rozvoji mnohých kompetencí, o kterých se v současnosti mluví zvláště s tvorbou ŠVP. Nejdůležitější jsou však v souvislosti s běžným životem ve společnosti – fungování v kolektivu, řešení problémové situace, umění obhájit svůj názor, ale také umění ustoupit, dovednost rychle a věcně zareagovat, pomoci, spolupracovat, vybudovat si zdravé sebevědomí, najít společný rytmus v dýchání i životě…
     Nezapomínejme však na divadlo. Dramatická výchova z něj vychází a na konci své cesty se k němu zase vrací. Tam je právě to divadelní představení, které však není otázkou „nacvičování“, ale vzniká přirozeně. A přirozeností končím tento článek. Přirozenost je totiž to, bez čeho jsme pouze prázdná schránka, přirozenost buduje naší osobnost. Bez přirozenosti bychom my nebyli my.

Kateřina Kudláčková