Na vlastní kůži
Jak by se asi člověk cítil jako rychtář vesničky před 200 lety? Jak to asi fungovalo, když chtěl někdo odnést oběd rodině pracující na poli, ale do vynálezu kovových, natož pak plastových jídlonosičů ještě zbývala fůra času? Jaká krása asi kdysi zářila z nevěsty, která si na hlavu nasadila bílou ozdobnou čelenku? Jestlipak by z nás čišela hrůza, kdybychom si na hlavu nasadili masku čerta nebo obrovský bílý zobák tajuplné prosincové Lucinky? Děti z mohyláckého příměstského tábora se mohou radovat, že si hledání odpovědí na takové i mnohé další otázky mohly zkusit na vlastní kůži. Národopisné muzeum, kam se poslední srpnový pátek vypravily, totiž kromě klasických exponátů ve vitríně nabízí v každé výstavní místnosti i kopie exponátů, na které si návštěvníci mohou sahat a v duchu se přenést do dob více i méně vzdálených. Děti si v ruce potěžkaly ze dřeva vyřezávanou ručičku, která dávala rychtáři právo vykonávat jeho úřad, vyzkoušely si, jak pohodlné (anebo namáhavé?) je nosit dva keramické hrnky na přenos jídla „srostlé“ k sobě, jak funguje proutěná vrš na chytání ryb nebo jak funguje dřevěná panenka s pidi-miminkem na pohyblivých ručkách. Na návštěvu Národopisného muzea teď jistě budou vzpomínat, jak je rok dlouhý, protože expozice je provedla rokem našich venkovských předků od jara až do zimy.